Magnetická rezonance

Krátký příběh jednoho vyšetření

Neznámé číslo. Kdo mi může volat v sobotu dopoledne?

DOBRÝ DEN, MAGNETICKÁ REZONANCE BEROUN. Do prdele, něco mi našli a volají, protože jde o dny.

JÁ SE MOC OMLOUVÁM, ALE JÁ JSEM VÁM VČERA MĚLA UDĚLAT DVĚ VYŠETŘENÍ A PAN DOKTOR SI PŘI POPISU VŠIML, ŽE JSEM ZAPOMNĚLA UDĚLAT KRANIÁLNÍ TEPNY. MY JSME TU PŘES CELÝ VÍKEND. MOHL BYSTE JEŠTĚ PŘIJET? KDYKOLI... VZALI BYCHOM VÁS PŘEDNOSTNĚ. JEŠTĚ JEDNOU SE OMLOUVÁM.

Musí to vědět. Vždyť viděla, v jakém stavu jsem z toho tunelu vyjel. Zpocenej, udejchanej, jako kdyby mne vytáhli z hrobu. A proto se mi tak moc omlouvá.

TO NE, V ŽÁDNÝM PŘÁPADĚ, JÁ TAM NECHCI. Úplně koukám, jak jsem nekompromisní. Bylo to fakt strašný.

JÁ VÍM, ŽE TO PRO VÁS BYLO TĚŽKÉ. MŮŽETE SI S SEBOU VZÍT NĚKOHO, KDO VÁS BUDE DRŽET ZA RUKU. NEBO SE NECHTE PŘIVÉZT A VEMTE SI NĚJAKÝ OBLBOVÁK.

Jo, a ještě zabít půlku víkendu pro oba. JÁ UŽ TAM NIKDY NEVLEZU. Zažil jsem někdy něco horšího?

CHÁPU, KDYBYSTE SI TO JEŠTĚ ROZMYSLEL, URČITĚ ZAVOLEJTE. JEŠTĚ JEDNOU SE MOC OMLOUVÁM, MÁME TOHO HODNĚ. NASHLEDANOU.

TO SE STANE. NASHLEDANOU. Ty vole, to se stane, ale proč mně?

Tam už mne nikdy nedostanou. Nedostanou. Ne dobrovolně. Jako bych tam teď znova byl, je mi na zvracení. Rychle. Nějakou písničku. Kde se řve. JEFF BUCKLEY. GRACE. NPA LIVE.

Jo, křičím s Jeffem, brečím, křičím, brečím. Ještě jednou.

Už je mi líp.

To vyšetření bez těch kraniálních tepen je ale úplně na hovno. To jsem tam byl včera zbytečně. Já tam musím kurva. Jak to ale udělat? Co by mi pomohlo?

Vím přesně, co by mi pomohlo. Ale to nejde. Ne, to je moc. To je MOC.

No, není to běžný, ale posrali to oni. Ta sestra, co mi volala, je mi zavázaná. Udělala chybu. A ví, jak moc tam znova nechci. A musím. Kvůli ní. A je to nemocnice. Tam už všichni viděli úplně jiný věci. Ty vole, to by šlo. To není možný. Chytám se v duchu za hlavu. To není možný. 

Opravdu?

DOBRÝ DEN, MAGNETICKÁ REZONANCE BEROUN? TO JSEM JÁ, MLUVILI JSME SPOLU DNES DOPOLEDNE. TY KRANIÁLNÍ TEPNY. JÁ BYCH TEDA PŘIJEL ZÍTRA KOLEM 11. A JEŠTĚ SE CHCI ZEPTAT, MŮŽU MÍT PŘI VYŠETŘENÍ V PUSE DUDLÍK?

Ticho. 

Vteřinu, dvě, pět. 

NO, MŮŽETE. JESTLI NENÍ Z KOVU A NESPOLKNETE HO.

TAK DOBŘE, DÍKY, NASHLEDANOU. NASHLEDANOU.

Jo, jo, jo! Jo.

TY SEŠ HUSTEJ MILÁČKU slyším od svojí ženy a mám radost. Ze sebe.

--- neděle ---

Dobře jsem to na sebe ušil. Víc se teď bojím toho, jak to bude s mým dudlíkem, než tunelu.
Už vím kam jet, na místě jsem v 11. Chvíli sedím v čekárně a představuji si, jak to asi bude probíhat. Pak slyším svoje jméno a jdu do přípravné kabinky.

ODLOŽTE SI, VŠECHNO KOVOVÉ NECHTE ZDE A POČKEJTE AŽ VÁS ZAVOLÁM. KARDIOSTIMULÁTOR NEMÁTE? Ok, čekám až dokončí vyšetření paní přede mnou. Jo, teď už nemůžu couvnout. Vlastně můžu, ale nechci. Vím, že to půjde.

TAK VEMTE SI DUDLIKA A POJĎTE.

Je to tady. Beru dudlík a lehce ho schovávám, protože se míjím s paní přede mnou. Právě odchází. Lehám si na lůžko a dávám si dudlík do pusy. 

Sestra je profesionálka. Chová se, jako by to byla standardní součást vyšetření. Pak mi nasadí sluchátka a přikryje hlavu něčím, co připomíná plastovou klec. Není úniku. To mne minule dorazilo. 

Vím, co mne čeká dál a jsem klidný. Ještě do ruky dostávám spínač. Po jeho stisknutí by se vyšetření přerušilo a já vyjel ven. Kdyby něco. Dudlík mám v puse a jsem spokojený. Je mi dobře. Cítím se v bezpečí. Zavírám oči. Dávám si ruce na břicho, aby mi při zajíždění lehátka do tunelu nedrhly o stěny.

Kdybych se na to nesoustředil, skoro bych nevěděl, že jsem uvnitř dost úzké trubky. Začíná se třást a dělat hluk. Skoro se usmívám, jak je mi dobře. Jak dlouho tu mám být? Je mi to jedno. 

Hluk a otřesy asi po pěti minutách končí. Vyjíždím ven. To už je konec? Než přijde sestra, vyndavám si dudlík z pusy skrz plastovou klec.

TAK JAK TO ŠLO?

VÝBORNĚ, ÚPLNÁ POHODA.

TAK PŘÍŠTĚ UŽ BUDETE VĚDĚT JAK... je skvělá. JEŠTĚ JEDNOU SE OMLOUVÁM, MÁME TOHO OPRAVDU HODNĚ.

MNĚ JE TO JASNÝ, TO SE STANE. DÍKY MOC.

NASHLEDANOU. NASHLEDANOU.

Je mi lehce, skoro létám. Jak málo často stačí. Mávnutí motýlích křídel.