Krok za krokem III.

Je mi čím dál víc zle. Nevyhnu se tomu. Pokorně čekám. S bolestí. Bude to se vším všudy. Smíření. Najednou. Ta nezaměnitelná chuť v puse. Tak rychle. Nazout holiny. Rozepnout zip. Běžím co nejdál od ostatních stanů. Ještě, že jsem na konci řady. Všechno jde ven, všechno co jsem dnes zažil. V jednom okamžiku. Víc se sebou už být nemohu. Kéž by to dnes v noci bylo naposled. Nebývá to zvykem.

Ráno jsme měli brzy vstát a jít hledat svoje místo pro vizi. Vrátit se na snídani. Už vím, že nepůjdu. Budu se dávat dohromady. A taky už vím, že nepůjdu na čtyři dny. Jestli vůbec. Jít na dva dny znamená další potní chýši před odchodem. Z bláta do louže. Taky nemusím jít nikam a můžu strávit celých deset dní v táboře. Je tu tak krásně. U potoka. V bývalém mlýně. U Mary a Davida. S vypnutým mobilem. Usínám. S dudlíkem.

Probouzí mne budíky a šramot ostatních vyrážejících za svým místem. Jen se převalím. Pomyslím si HMM, TO NESPLNÍM ÚKOL. A je mi to jedno. Výjimečně. Potřebuji opravdu nemoci, abych nesplnil úkol. Mám to tak.

Přicházím na snídani úplně vyndanej. Bílý jak stěna. Moje další prosby zůstaly vyslyšeny a já už v noci ze stanu nemusel. Dobře mi ale není. Něco málo pojím a popiju a jdu za Mercy, táborovou lékařkou. Vždyť jsem s ní včera dopoledne probíral svůj zdravotní stav. Málo energie, svoji potřebu dávkovat si práci. Připadám si jako komik. Nebo idiot? Dopoledne nahlas říci a jasně formulovat, co potřebuji. A odpoledne všechno popřít a úplně se oddělat. Všechno jí říkám, je chápavá. Zřejmě to neslyší poprvé. JÁ JSEM SI ŔÍKALA, JESTLI TO S TÍM SEKÁNÍM VČERA NEPŘEHÁNÍŠ… MY JSME MYSLELI, ŽE MÁŠ ROZUM doplňuje Mercy Mivo. A já jen přikyvuji na souhlas. Myslím, že Ivova věta u nás doma zlidoví.

TAK DNES ODPOČÍVEJ, PŘIJĎ JEN NA SDÍLENÍ. S vděčností se vracím zpátky do stanu. Ležím, odpočívám. Ostatní připravují tyčky, které si přinesli z cesty ke svému místu. Na pěti tyčkách bude přivázáno 405 modliteb. Ty budou ohraničovat a chránit místo vizionářova čtyřdenního bytí. Každá modlitba je přání nebo poděkování vizionáře s plnou pozorností vložené do špetky tabáku. Ten poté zavázán do kousku barevné látky. Váže se pomocí dlouhého provázku, na kterém přibývá jedna modlitba za druhou. Žlutá - východ - 100 modliteb, červená - jih - 100 modliteb, černá - západ - 100 modliteb, bílá - sever - 100 modliteb, bledě modrá - obloha - Velký duch - 5 nejsilnějších modliteb. Vázání byla silná součást přípravy. Kdybych si z celého hledání vize a přípravy odnesl jenom to, stálo by to za to.

Z přemítání mne vytrhává zvuk Saulova bubnování. Je to znamení. Shromáždit se. K jídlu. K ohni. K chýši. Teď ale ke sdílení.

Svůj buben nemám. Beru chřestidlo, které mi včera půjčil Jonáš. Je důležité. Před sdílením všichni v kruhu ve společném rytmu bubnujeme a "chřestíme". Tak jednoduché. Tak silné.

Ještě zápisník a tužku. Sdílíme ve vojenském stanu, který jsme včera postavili na louce u potoka. Ostatní jsou už na svých místech. A bubnují. Přidávám se s chřestidlem. A symbolicky se tak propojuji s ostatními. Včera jsme si tady poprvé sedli a řekli si kdo je kdo. Jak chce být oslovován. Jak se má. Co očekává.

Všichni v KRUHU. Mivo, Mercy, Saul, Jonáš, Olda, Oneg, Milena, Roňa, Matuš, Pivoňka, Lada, Tina, Já, Runa, Maky, malý Chozé, David a Mary.

V posvátném kruhu. Ve kterém zůstává vše, co bylo řečeno. Nejvyšší zákon kruhu.

V posvátném kruhu. Kde mluví ten, kdo drží PAHO. Kus hladké, opracované větve s vyřezanou sovou. HOWG (hau) je znamením ostatním, že domluvil. Kruh odpovídá ozvěnou. Pak pošle paho dalšímu po směru hodinových ručiček. Na všechny se dostane. Kdo nechce mluvit, pošle paho dál.

V posvátném kruhu. Ve kterém navzájem sdílíme z přítomného okamžiku. Ze srdce. Bez přípravy.

V posvátném kruhu. Ve kterém může zaznít cokoliv. Záleží jen na míře důvěry a otevřenosti.

Čeká nás sdílení zážitků z potní chýše. Pro mnoho z nás to byla první zkušenost. A já mám pocit, že i poslední. Jsem rád, že nesedím na začátku. Sdílení plyne. Paho se přibližuje. Tep roste.