Přístav I.

Je ti 9 let a dal bys všechno na světě za to, abys měl zase v puse dudlík. 

Už si přesně nepamatuješ jaké to je, ale té touze nemůžeš odolat. Znovu prožít ten zvláštní, jedinečný pocit plný spokojenosti, klidu a bezpečí. Jako když loď zakotví v přístavu po dlouhé plavbě na moři.

Jak to ale udělat? Jsi už velkej kluk, nechceš být ostuda. Říci si o dudlík rodičům nepřichází v úvahu. Kdyby to šlo, dávno bys to udělal. Nekoupili by ti ho. V lepším případě ti vysvětlí proč to nejde. V tom horším se ti vysmějí. Nesmí se to dozvědět. Nikdy.

Mohl by sis ho koupit sám. Vlastní peníze máš. Má to ale pár háčků. Co když se prodavačka bude vyptávat proč si ho kupuješ? Co když se zná s tvojí mámou? Co když tě uvidí známí? To prostě nechceš vysvětlovat.

Těch COKDYŽ je moc.

Zbyla ti poslední možnost. Je to velký risk. Je potřeba ji dobře promyslet a připravit. Naplánovat. V hlavě ti ale znějí tři slova. KRÁST SE NEMÁ.

Krást se prostě nemá. A když se to nepovede... na to nejde ani pomyslet. V sázce je tolik. V sázce je tvůj život jak ho znáš. Tvoje postavení a důstojnost.

Navíc nejsi dobrý zloděj. Už jednou jsi narazil. Ta vzpomínka je pořád živá. Když sis jako pětiletý kluk chtěl odnést dudlík z návštěvy u příbuzných. V zadní kapse trenýrek. Nedošlo ti, že dospělí se dívají shora. A tvoji kořist měli jako na dlani. Úsměvný pokus. Ty ses ale nesmál. Zbyla ti prázdná kapsa a nenaplněná touha. Zapírání a výmluvy na ostatní. Tehdy to pomohlo. Tak tak.

Teď už se na nikoho nevymluvíš. Připadáš si jako loďka na moři. Žaludek se ti houpe při představě, že tě chytí. Máš nahnáno. Ale kurz ke svému přístavu držíš pevně. I když je ještě daleko. Už jsi se rozhodnul. Není jiná možnost. Zítra by to šlo. Po tělocviku. Ten se bude hodit.

Obcházíš sámošku, kterou dobře znáš. Vlny na moři se od včerejška zvětšily. Kurz držíš, ale přístav jen občas zahlédneš. Nevzdáš to? Přece už ses rozhodl. Vcházíš dovnitř a bereš si košík na kolečkách. Na něj věšíš pytlík s tělocvikem. Je součástí plánu. Kormidluješ uličkami obchodu. Oklikami, které sis naplánoval předem, se dostáváš k oddělení drogerie. Ke košíčku s dudlíky. Cestou jsi přihodil sušenku. Abys nebudil pozornost. Bereš do ruky dudlík a cítíš jak tě spláchla obrovská vlna. Cítíš vzrušení, buší ti srdce a třesou se ruce. Z kolen máš kusy rosolu. Dáváš dudlík do košíku, držíš kurz k přístavu. Jsi o něco blíže, rozeznáváš jednotlivé lodě a domy. V loďce to šplouchá, je ti zima na nohy. Povoluješ šnůrku na tělocviku. Vracíš se k regálu se sladkostmi. Nikdo tam není. Moře se trochu uklidnilo. Vidíš přístav, plnou parou vpřed. Bereš ještě čokoládu. Pokládáš jí do košíku hned vedle dudlíku. Ten v další vteřině sevřeš v dlani a nacpeš ho do tělocviku. Zničehonic další obrovská vlna. Máš sůl v očích a ztrácíš kurz. Teď už ale nemůžeš zpátky. Nechce se ti k pokladně, ale nemůžeš to vzdát. Jsi tak blízko. Máš dudlík ve svém tělocviku. UŽ JSI HO UKRADL! Pokladna. Sušenka a čokoláda. TO JE VŠECHNO? ptá se pokladní. Někdo řekl ANO. Asi jsi to byl ty. Platíš. Moře je najednou klidné. Už slyšíš přístavní zvony. Začínáš se usmívat a těšit se jak zakotvíš s pokladem na palubě. Usušíš se. Odpočineš si. Spočineš s odměnou. Bereš sušenku s čokoládou a tělocvik. Vyrážíš z prodejny.

Tu ruku, která tě zezadu chytla za předloktí cítíš dodnes.