Přístav V.

Špatně jsi spal, zdálo se ti něco zlého. 

Probouzíš se a chceš ten zlý sen zpět. Skutečnost je totiž mnohem horší. Podvědomě obracíš hlavu k obzoru. Tmavé nebe tě nenechává na pochybách. Dnes to nebude lehké. Nohy máš z kamene. Do školy se ti nechce.

Nedá se nic dělat. Nedá se dělat nic. Dá se jen dělat jako by nic.

Nasnídat se, vyzvednout kámoše a včas vstoupit do dveří školy. Do jámy lvové. Do jámy s kyvadlem… Přesně, do jámy s kyvadlem. Jenže nevíš. Jak rychle se kyvadlo hýbe. Jak je nízko. Jak je blízko. Nevíš nic. Jen se domníváš.

Mračna na obzoru se točí ve vírech, nabírají výšku a zase klesají. Občas zahlédneš blesk. Jako když práskne bičem.

Dělat jako by nic. Zpívat při čekání na paní učitelku. Hlásit se. Hrát si. Ve škole ti to jde. Samo. Tancuješ na pláži, když na chvilku vyleze slunce. Zapomínáš na mračna za sebou.

Obrovská rána, která přišla po blesku za tvými zády. Hlášení školního rozhlasu. Srdce ti vyskočilo z těla. A spláchla ho velká vlna. Najdeš ho ještě? Alespoň se nadechni…

Hlášení školního rozhlasu. Jdeme do divadla. BUCH BUCH. Už je zpátky. Na jak dlouho?

Čekáš, kdy si pro tebe přijdou. Ředitel? Zástupce? Třídní…

Poslední dnešní zvonění. Mračna roztrhal nenadálý vítr. Uff. Nevíš, jestli půjdeš na oběd. Mohlo by to být nejlepší jídlo ve tvém životě. Kdyby nebylo zítřka.

Ale zítra… dáš si to hezky od začátku.

Večer uléháš s myšlenkou, že se by ses raději neprobudil. To bys ale musel nejdřív usnout. A to také nejde… snít navěky. Lze se postavit něčemu a bojovat s tím. Ale lze bojovat s ničím?

Je to jako… stát v bouřce na pláži a čekat, jestli si tě najde blesk. Stát v cele s páskou přes oči a čekat ránu holí. Ránu, která může přijít. A nemusí. Jako sedět poslušně ve třídě a čekat, až si pro tebe přijdou. Až tě vyvolají rozhlasem. Až se všichni dozví, že jsi kradl dudlík.

Tohle sis nezasloužil. Tohle sis kurva nezasloužil. Na to byla tvoje představivost krátká. A nikdo na pomoc. NIKDO. Stejně bys ji odmítl.

Zasráno. Na obzor se ani nepodíváš. Nemusíš. Jsou tam a čekají… na tebe. Ploužíš se po ostrově den za dnem a čekáš, kdy zlověstná mračna udeří na tvé malé nechráněné útočiště. Týden za týdnem je pozoruješ a zdá se ti, že jsou menší a menší. Pár měsíců sebou ještě trhneš při náhlém úderu hromu. Při hlášení školního rozhlasu...

Přežil jsi i tohle. Teď už asi přežiješ všechno. Začínáš přemýšlet o tom, že opustíš svoji skrýš. Svůj úkryt. Nechceš nejlepší léta svého života strávit na pustém ostrově. Chceš do přístavu. Do svého přístavu. 

Napadá tě, že svůj úkryt opouštět nemusíš. Už ho máš navždy v sobě. Vezmeš si ho s sebou. KDYŽ BUDE ZLE, VÍŠ KDE SE SCHOVAT...

Kdy vyrazíš na cestu?